Články o plemeni

Jaké plemeno vlastně chováme?

Myslivecká terminologie rozeznává několik skupin loveckých psů.A to nejen podle jejich exteriérových rozlišností,ale především podle způsobu jejich využití v lovecké praxi. Ti, kteří jsou odvážní,smělí a náruživí v pronásledování zvěře v podzemních děrách jsou norníci. Ohaři pracují se zdviženým nosem převážně na drobnou zvěř a jsou dokonce schopni před ní udržet klid a tzv. ji vystavovat. Barváři  jsou zase schopni soustředěně a vytrvale sledovat i staré stopy spárkaté zvěře.  Jsou dokonce i plemena, která k pronásledování zvěře vůbec nepotřebují nos a o zvěř se zajímají pouze, když ji vidí, a to jsou chrti.

Plemeno, které chováme my, patří do nejpočetnější a nejstarší skupiny loveckých psů – honičů. Je to plemeno s nejvšestrannějšími vlastnostmi, které velmi ochotně hledá zvěř s nosem blízko u země na velké ploše a velmi ochotně, vytrvale a hlasitě tuto zvěř sleduje. I v těch nejtěžších podmínkách zvěř   najde rychle, hlasitě ji honí, případně zastaví a dokonce dokáže postřelenou či raněnou zvěř dohledat. Plemeno, které je neobyčejně přizpůsobivé a na rozdíl od ostatních druhů psů žije velmi rádo ve smečkách, ať už psích, nebo lidských. A přesně tohle všichni instinktivně vnímáme. Vždyť kolik z nás si pořídilo pouze jednoho švýcarského honiče a po soužití s ním došlo k závěru, že mít pouze jednoho nestačí ani jemu ani nám.

Švýcarský honič patří mezi tzv. západní honiče, které charakterizují dva hlavní znaky – jednak jejich  vzhled a pak impozantní hlas.

Co se týče prvního charakteristického znaku  - vzhledu, představují na rozdíl od ostatních honičů ti západní trochu těžší formu psů. Charakterizuje je přebytek kůže, která vytváří v tváři vrásky, převislé pysky a hlavně extrémně dlouhé uši, které pomáhají sledovat stopu. Při jejich sklonění ke stopě a houpavému pohybu při chůzi či běhu ze strany na stranu totiž pomáhají vytvářet jemné vzdušné proudy, které těmto psům umožní zachytit i slabé pachy. Jedná se o znaky zděděné po jednom ze svých dávných předků - psu Sv. Huberta - po psu ušlechtilém, čistokrevném, vzácné krve. Jeho dnes známější název je bloodhound. Z tohoto důvodu je švýcarský honič obdarován neuvěřitelnou ušlechtilostí, která je patrna hned při prvním pohledu na něj a zarazí na našich procházkách dokonce i naprosté psí neznalce. Po bloodhoundu ovšem švýcarští honiči pravděpodobně zdědili některé z povahových vlastností, z nichž nejvýraznějšími jsou zádumčivost a svéhlavost a koneckonců i lenost, kterou všichni tak dobře známe.

Druhým charakteristickým rysem západních honičů je jejich impozantní, hluboký hlas, který je naprosto nezaměnitelný. Na rozdíl od ostatních honičů mají v hlase zvláštní modulaci. Jako by se v něm střídaly projevy žalu, lítosti a prosby. Jako by vyzpívával na celý svět svou loveckou vášeň.

Hlasitost našich honičů je dědičná, vrozená vlastnost, kterou nelze nijak získat ani vycvičit. Všeobecně se žádá, aby se honič ozýval na čerstvé stopě a aby se okamžitě odmlčel pokaždé, když ze stopy sejde. Po genetické stránce je hlasitost honiče dominantní a němota více než nežádoucí. V tomto ohledu je švýcarský honič svou brilantní hlasitostí až výjimečný.

Chováme tedy překrásné, ušlechtilé, lovecké plemeno, i když z valné většiny už jen jako vynikajícího společníka, který miluje nás i naše děti. A bez něhož už si nedokážeme svůj život ani představit.

Nezlobme se na něj, když neposlouchá. Nezlobme se na něj, když nám uteče. Nezlobme se na něj, když je příliš hlasitý. On to nedělá nám pro zlost. Dělá to proto, že je HONIČ. A to jeden z nejlepších.

Mgr. Michal Füleky