Historie

Švýcarští honiči patří k nejpůvodnějším představitelům skupiny honičů. Jejich předci žili na území dnešního Švýcarska již v dobách starého Říma, důkazem toho je mozaika nalezená v Avenches, na které byly zobrazeny smečky honičů stejného vzhledu. Plemeno je to velmi staré, pravděpodobně spřízněné s původními honiči někdejšího keltského obyvatelstva Evropy. Zachovaly se i středověké záznamy, kde jsou vyzdvihovány „dobrý nos a jistota na stopě slavných švýcarských honičů“. Tito psi se již tenkrát proslavili i v cizině a jejich vzhled byl později ovlivněn honiči dovezenými z Francie, kde se dochoval původní typ starých, vysokonohých švýcarských honičů. Dodnes jsou si švýcarští a francouzští honiči velmi podobní. Švýcarští honiči přispěli později i k rekonstrukci porcelaina, kterému hrozilo vymizení.

Franz Rudolf Fisching  (plukovník Švýcarské gardy v Holandsku)
a jeho bernský honič, namaloval  Jean Pzeudhomme roku 1785  

Přes svůj nesmírně starobylý původ na tom plemeno švýcarského honiče ještě počátkem osmdesátých let 19. století nebylo o moc lépe. V roce 1882 na výstavě v Aarburgu bylo ještě možno vidět pět základních rázů, často s kráceným ocasem, chovaných dříve odděleně;

1. švýcarský honič (dnešní švycký bílo-oranžový honič), 2. thurgauský honič (červenožlutý nebo hnědožlutý hrubosrstý, s bílou lysinou, límcem, tlapami a špičkou ocasu), 3. luzernský honič (stejně černě stříkaný jako dnes), 4. bernský honič (byli tenkrát k vidění nejen psi trikolorní, ale i bílí, černí a také hnědočervené barvy, vyskytovali se i psi s černou kresbou hlavy s takzvaným pálením nad očima, ale i psi s hnědými hlavami). 5. aargauský honič (malý, připomínající psa sv. Huberta hnědočervené barvy, často také s černým sedlem, bílou hrudí, tlapami a lysinou, kterou později nahradila forma "bruna"). Na této výstavě v Aarburské pevnosti vyvolal pozdvižení bernský honič "Fino" v držení hraběte Duzeele, který byl atašé belgického vyslanectví v Bernu.

Kynologové, kterým nebylo toto tradiční plemeno lhostejné, v nově vzniklé Švýcarské kynologické společnosti (SKG) roku 1883 se ho pokoušeli zachránit. Z mnoha lokálních typů (mezi nimi byli i dnes již neznámí honiči těžší formy z Thurgau nebo Aargou a bílí či červení hrubosrstí švýcarští honiči) se podařilo ustálit čtyři základní – z oblasti Bernu, kde se toto plemeno vyskytovalo v hladkosrsté i hrubosrsté formě, z kantonu Jura na švýcarsko-francouzském pomezí a z kantonu Lucern a Schwycz. O situaci v chovu na přelomu století napsal švýcarský kynolog Hans Raber, že v roce 1890 ve Švýcarsku již téměř neexistovali žádní čistokrevní honiči a zdálo se, že zcela zmizí.

U nás je v té době zmínka o švýcarských honičích z roku 1896 (časopis Zentralblatt), v severních Čechách měli totiž císařští lesníci dva honiče z Bernu a chválili si jejich práci coby barvářů a hlasičů zhaslé zvěře.

V roce 1903 byl ve Švýcarsku založen speciální klub pro honiče, v jehož čele stál W. Bonstetten, který vypracoval zkušební řád a zahrnoval požadavky, které musí tito psi splňovat. Začal skupovat zbylé honiče a dával je lovcům, kteří měli zájem s nimi pracovat. Situace v chovu se začala nakrátko zlepšovat. V zájmu ochrany zvěře bylo však vydáno v roce 1906 drastické opatření zakazující používání vysokonohých honičů, kteří jsou na zmenšující se revíry příliš rychlí a budou proto nahrazeni nízkonohými honiči. Bylo tedy vyšlechtěno malé plemeno švýcarského honiče a to plánovaným výběrem a křížením s jinými nízkonohými plemeny. Znalec švýcarských honičů W. Bonstetter tuto praktickou likvidaci tradičních velkých honičů rázně odsoudil: „Smečka našich otců má ze dne na den zmizet a má se nahradit malými bastardy?“  Se zkrácenými končetinami při zachování ostatních proporcí se mnozí kynologové nesmířili dodnes. První světová válka situaci ještě zhoršila a v meziválečném období začala nová výstavba chovu. V roce 1933 byl vydán jednotný standard, společný pro všechny čtyři vysokonohé základní variety, které známe dodnes a považovaly se za jedno plemeno. Dřívější, těžší varieta thurgauský honič a jurský honič typu sv. Huberta již bohužel vyhynuly a zařazeni tam již nebyli, jejich krev však ve švýcarských honičích koluje dodnes.

Standard vydaný roku 2001 uznává čtyři barevné variety hladkosrsté (již ne původní drsnosrsté) švýcarského honiče: bernský, jurský, luzernský a švycký. Kohoutková výška se nyní pohybuje u psů od 49 do 59 cm a u fen od 47 do 57 cm, takže dnes můžeme vidět ve výstavním kruhu vedle sebe dva jedince, kteří odpovídají standardu, ale je mezi nimi velký, až deseticentimetrový výškový rozdíl. Díky nedávné historii plemene není divu, že se nám i dnes objeví občas jedinci těžšího typu, jiné barvy srsti, či honiči s hrubším typem osrstění, které mají kdesi v genech.

Nízkonozí  honiči se sdružují od roku 1905 v klubu s názvem: Švýcarský klub jezevčíkovitých brak, nyní Švýcarský klub pro malé honiče (SNLC). Malý švýcarský honič může mít srst hladkou i drsnou, podle barevné variety. Malý bernský honič (hladko i drsnosrstý), malý jurský, malý lucernský a malý švycký (jen hladkosrstý). Jejich kohoutková výška je u psů od 35 do 43cm a u fen od 33 do 40 cm. Díky této pestré historii plemene máme nyní dvě plemena švýcarského honiče.

Švýcarští honiči byli stvořeni pro lov, k volnému vyhledávání stop zvěře, kterou hlasitě sledují až do jejího lože. Tito temperamentní psi se hodí k lovu zajíců, srnčí, černé zvěře a loví i lišku. Mají vynikající orientační smysl a hluboký hlas, který se rozléhá do daleka. Díky skvělému nosu se dají výborně použít i při dohledávce. Pro rozlehlé revíry či neprostupné hornaté oblasti se hodí více honič vysokonohý, který jde za zvěří i hodně daleko a dokáže ji nahnat.

Malí švýcarští honiči se hodí do menších honiteb, kde není vhodné daleké nahánění a chceme spíše, aby pes pracoval v dosahu vůdce. Snad se i u nás najdou myslivci, kteří preferují lov s brakou a zkusí to u nás také s barevnějším, malým švýcarským honičem! Švýcarští honiči svůj boj o přežití, zdá se, vyhráli nejen díky loveckým vlohám a ušlechtilému zevnějšku, ale hlavně pro svou příjemnou, přátelskou a milou povahu, díky níž jsou i vysoce inteligentními a citlivými společníky.

Chov švýcarských honičů byl u nás založen roku 1992, v roce 1993 se již v Čechách odchoval první vrh bernských honičů a v roce 2005 první vrh honičů švyckých. Chovu obou plemen se u nás od té doby velmi daří.

Barbora Dančová

Literatura

• Císařovský, M. 2008: Pes. Praha.
• Raeber, H. 1994: Encyklopedie - plemena psů 1. Ostrava.